Dýchat

4. září 2018 v 13:57 |  2018bART
Asi bych se mela nechat ztratit.
Proto abych mohla ztratit.
Iluze ztraty.
A pak se znovu nechat najit.


A kdyz umru jeste pred myslenkou, iluzi ztraty .
Tak se uz nebudu muset nechat nachazet.
Hledani nebude existovat.
Vsechno jen bude.
Vsechno jen je.
A i tohle jsou jen slova.

Muzu meditovat a soustredit se na svuj dech hodiny.
Ale existuje jen jeden nadech a vydech.
Zadny ktery jim predchazi nebo nasleduje neexistuje. Je iluzi.

Mozna prijdu na svou radost z netopyru az ve chvili, kdy se prestanu ptat. A necham se rozplynout. Stanu se netopyrem, mravencem i kamenem.
 

Kde jsi byla celý můj život

21. srpna 2018 v 14:18 |  2018bART
Kde jsi byla celý můj život

Potřebuji tě.
Já tě potřebuji.

Chtěl bych se ti vyznát.
Chtěl bych ti něco vyznat.
To co si lidé vyznávají. To co cítí. To co k sobě navzájem cítí. K životu. To...


Joep Beving - Ab Obo


Moje fascinace časem.
Přišla jsem na blabla. Minulost a budoucnost neexistuje. Nebát se smrti. Ale kdybych si mohla vybrat, zvolila bych pokračování ve hře.
Hraju.
Joep Beving.

Jonathan Bree - You're So Cool


Přemýšlela jsem o svém strachu.
Proč tě nedokážu políbit. Intenzivní.
Miluji tě.
Tohleto spojení je tak intenzivní.
Nezaloženo na samičkosamčím.
Ale bytí dvou bytostí.
Jak tohle může existovat?
Přesahuje člověka a zároveň je člověčí.
Kde se tyhlety zázraky berou?

Došla jsem k závěru, že můj strach je nesmyslný.

Ale ač jsem k tomuto závěru došla. Strach nezmizel.

Slunce, Miluji Tě. Naučil jsi mne tolik o lásce. ... a stále učíš a naplňuješ.... Nezáleží co se v čase stane, kam naše cesty budou směřovat. Já tě budu milovat a budu za tebe šťastná za každou cestu, kterou si vybereš srdcem. Ikdyby jsi se rozhodl pořídit silikonovou manželku, dvě děti, papírový bišonky a vzít si hypotéku na barák v austrálii.
Tvoje štěstí mě plní krásou. Tvoje úsměvy. Tvůj Život uvnitř.

Na Samsáře jsi mne poprvé zabolel. Ze strachu o tebe.
Bylo tozvláštní, nové a nečekané.
Uvnitř mne jsi do té doby byl vždy Sluncem.

Já vím, že tohle teď musí být. Že si tím musíš projít. Je to tvoje volba.
I tak mě bolí a mám strach. Na Samsáře, jako by jsi ... nebyla jsem schopna, to co jsi vyzařoval, doteď popsat slovy ... Plácání po povrchu. Hledání. Hledání. Ztrácení. Hledání.
Bylo to pro mne těžko uchopitelné. Jak tohle můžeš po tom všem prožívat.
Jak nemůžeš intenzivně cítit tu "toslovoneexistuje", lásku, bytí, bla bla... Jak se to stane? Možná, že jsi ji ještě naplno neprocítil. Jinak by tě neopouštěla. Něco co je tvou podstatou tě nemůže opustit. Stačí to "najít". Opravdu procítit.

I já mám své špatné dny. Když je doháním do extrémů (momentálně dokončování školy).
Ale i přesto ve mě nemůže vykrystalizovat to co jsem cítila z tebe.
Kdo ví. Možná se pletu.
Je to jen chaotický popis toho, co v jednu chvili bylo ve mně.

Jako by jsi věděl, ale necítil. Teoretik

Jak by tě jinak mohlo napadnout hrát si s korporátem, lidma, tím, že se zabiješ v práci. ... Není to taky jen hra ega?
Co hledáš?

Proč hledáš?

Massive Attack, Ghostpoet - Come Near Me


Připomnělo mi to trochu Alexe. Kolik on toho ví. Jakýma sračkama si prošel. Kolik má v sobě teorie. Ale i přes to všechno je uvnitř neklidný. Je v pasti myšlenek.
Když se mu dívám do tváře, vidím procesy. A procesy za procesy. A ztrácení se mezi tím vším. Neklid.
Ví.
Ale co to znamená vědět?
Myšlenky.
A přeanalyzovávání.

Nezná ticho. vnitřní chaos.

Umí pojmenovat. Umí říct, co vidí. Popsat to slovy. ... Iluze.
Zahlcenvší iluzemi. Kdy není prostor pro nic jiného.

... Příště to zkusíme znovu, Alexi.


Broadcast - Tender Buttons (album)


včerejší MHD Tinder a jedna stará fotka, co jsem včera našla. udělala mi radost :)



Slunička

14. srpna 2018 v 3:37 |  2018bART

Marek to řekl moc pěkně.
- Protože ty vidíš věci, co ostatní vidí jen na drogách.

Radical selfexpression.

Jeden z příběhů. Byla jsem se stromem. S kůrou. S housenkou. S tlejícím dřevem. Lišejníkem.
Přišla ke mě slečna. Krásná, krásně starostlivá, s otákou "are you okay?" a jestli nepotřebuji pomoci.

Poděkovala jsem ji za optání a za péči, kterou dává. Takových nelhostejných jako je ona je třeba více.

Stává se mi to často. ... A pozoruji, jak často sebe sama krotím a přizpůsobuji své chování "normám", téhle iluzi, s ohledem na ostatní.
součástí bubliny. nechci se oddělovat. separovat. soudit.
je to tak jak to je

....


Po měsíci a půl "doma". Vedle klávesnice mi sedí Petr Pan. Kouká na mě těma svýma pihovatýma očima. Připomíná mi přítomnost. Lásku a iluze. ...
Jsem teď a tady. Stejné místo. Avšak pohnuté časem. Na zahradě leží na zemi seschlá třešeň. Mrtvá, odešlá. Ten strom jsem uvnitř cítila tak moc. Byl mým dobrým přítelem. Nacházela jsem se v něm. ... Vidět ho v koloběhu života a smrti ... Zprvu uvnitř zabolel a pořád jej uvnitř nějak cítím. Ale na druhou stranu, snažím se příjmout jeho odchod takový jaký je. Není důvod cítit uvnitř bolest. Ale i tak ten kámen na hrudník přišel. Ztěžknul. ... Můj přítel se provinil tím, že byl. Tím že dýchal a rostl. Tím, že se nechal znásilňovat člověkem. A s překvapením, ani člověk nebyl s člověčím výtvorem spokojen. A tak byl odsouzen slovy a iluzemi. Dostal nálepky o tom jaký je a jaký není. Člověčí nálepky. ... A tak jej chorá mysl složila k zemi. Umlčela.
Děkuji ti příteli. Za to že jsi tu byl. A za to, že mě i teď učíš najít v srdci klid. Přijímat. A odpouštět.
Děkuji.

Vedle místa, kde teď leží už jen pařez mého přítele, leží hrob. S náhrobkem. Lenka. Babička odešla a já jsem hrdá na svého bratra. Na to s jakou starostlivostí a pečlivostí o ní pečoval. Bez něj by se nedožila tak požehnaného věku. ... Má v sobě cit. Spoustu citu. Není lhostejný. ... Ať už je jakýkoliv. Uvnitř je krásný.

Máma je mámou. Je tady a jiná nebude. Minulý týden jsem ji hodně pocítila při holotropním dýchání. Její nynější bolest, kterou vláčí časem. A její lásku. Nekonečnou lásku, když jsem ještě plavala v ní. Intenzivní.

Táta mi pověděl další psí příhodu. O Ťapce? O tom jak málo psů má hrob na naší zahradě. A o tom, jak si vyměňovali psy se sousedem. Se slovy "nejsme hovada. jsme přeci kulturní lidi. nebudu jíst vlastního psa.". Což máma doplnila poznámkou, že psa nikdy nejedla.... A tak jsme si na ni ukázali prstem za její druhovou diskriminaci.

....

Avokáda... Po celých měsících čekaní, jsem odhrnula záclonu. A na parapetu, kde se celé měsíce tiše připravovaly semínka, na mě vykoukly první rostlinky. První zelené listy. Má první avokáda. Při tom pohledu na ně jsem si připadala jak cestovatel časem a máma. Hřejivo. ... Na dalším parapetu mi vyrašily též první rostlinky ze semínek ovoce, jehož název se mi ztratil někde v hlavě. Chlupaté lístky mě uvnitř malují. Prosté vzpomínky a prožitky.

Moje hra na Boha. ... Moje malé akvárium na parapetu. Bez filtrace, na přímém slunci v horkých dnech, plné řas, šneků a krevetek.... Zvládli to bez mé přítomnosti měsíc a půl. Naživu a prosperující. ... Tolik jemné práce a citu tohle království na jeho počátku potřebovalo. A teď. Moje dítě vyrostlo a osamostatnilo se. Nyní téměř nepotřebuje mé zásahy. Jsem jeho pozorovatelem.

....



Kurup - Joeira
Umoja - Umboweti


Petr Pan na mě pořád kouká. Odbíhám od učení na SZZ a obhajoby. 22 dní.
Ještě pořád jsem se neprobrala. Ještě pořád lítám.
Je to tak zvláštní. Spát v posteli. ...

DWIG - Orange Evening

Lusine - Just A Cloud

El Búho - Xica Xica
 


v říši divů. Meskalito

28. května 2018 v 10:01 |  2018bART
za dva týdny státnice. neučím se. rostu. neumím se vracet v čase. nechci se vracet v čase. budoucnost je iluze. čas je iluze.
a tak tu jsem.
teď a tady.
ještě né úplně.
ale kdykoliv tu jsem.
rozpouštím se a rozplývám.

před třemi týdny jsem odevzdala bakalářku.
až tak rituálně.
nechala jsem si ji na osmou ráno tisknout a dopoledne strávila s babičkou v zahradnictví.
bylo to zvláštní. byla jsem včelou. a byla jsem high. tolik barev a vůní. těch květů..... hlavně ty barvy byly tolik intenzivní. připadala jsem si jak na drogách. včelou v rauši. kočkou na sněhokajnu.
držela jsem zrovna v ruce jeden kaktus a usmála se dovnitř. vypadal jak peyotl.
koukám na štítek. Lophophora williamsii. byl to peyotl.
měli tu ještě jeden. a tak jsem Meskalitovi vzala bratříčka.

na studijní oddělení jsem si tak nesla dvě bakalářky, dva peyotly... deset minut před zavřením studijního jsem položila ty dvě bakalářky na pult. padala vyčerpáním a dehydratací,... dýchala. nemohla dýchat. zvracela....a znovu zvracela... pak už jsem jen nechala mluvit saniťáka. nadával, že nejím maso.
všechny ty týdny beze spánku a nevyrovnanosti jsem tu nechala, jakmile jsem ty dvě páce položila na pult a za každou práci se vyčistila. pak už se mnou odcházely jen ty dva peyotly, Meskalito.

pár dní na to jsem se nechala zmizet na čtyři dny ve stuttgartu. moc sexu. moc, moc. vlastně jsme neopustili byt s vyjímkou chvíle, kdy došli jednorožci.
Bylo zvláštní pozorovat se. svoje tělo. jak se chová.... byla jsem v klidovém režimu celé měsíce. po kterých jsem se najednou dostala do takového drajvu, že jsem ještě tři dny po příjezdu domů byla jak posedlá. neovladatelná. ... cítila jsem, že se nemám pod kontrolou. že s tím neumím pracovat. s touhle "energií navíc"....
do toho jsem ihned po příjezdu do brna měla směnu na pláži. bylo zamračeno, zima a pršelo. nebylo tedy komu míchat drinky a tak jsme všechny drinky z lístku museli namíchat a vypít sami...
alkohol mi nedělá dobře. né že bych měla problémy s kocovinou. spíše cítím, jak mě uvnitř "ochuzuje" a jsem zranitelnější - náchylnější k "poklesu". občas pak uvnitř můžu cítit i emoce, které už skoro nepoznávám. tohle se mi nepopisuje dobře. každopádně když už jsem v opilém stavu, tak se necitím "svá". není mi libí tenhle stav útlumu...
opíjení se je opravdu dobré jen proto, aby člověk utekl.....sám před sebou. světem...
nějak se mi asociuje sen, který jsem měla před rokem. Kdy jsem existovala v realitě, kde byla škála toho co vnímat a cítit tak úzká a tak šedá....
v útery měl koncert bonobo. praha. kamarád mě před tím protáhl na degustační vinný festival. Byla to zábava. dostat se do téhle sorty lidí. Hádám, že jsme tam byli nejmladší. Zaškatulkováni jsme byli do sekce "možná to pozná bílý a červený" a do podsekce "nemám tušení jak se sem dostali", hned vedle podškatulky "paničky si šly vyrazit z kopýtka".
Svět vinařů by se dal přirovnat ke světě mykologů. Líbí se mi jak vinaři a mykologové přijímají vjemy všemi smysly a jak barvitě dokážou popisovat chutě, vůně, tvary ... a líbilo se mi, že už jsem po těch dvou hodinách byla schopna sama rozpoznávat jednotlivé malby. to mě těšilo.... side effect byla opilost... z té jsem se dostávala ještě dva dny. živí ego. umrtvuje. ... hádám, že to bylo na dlouho naposled, co jsem pila alkohol. ... na vinný festival už jedině s plyvátkem.

Os Tincoãs - Deixa A Gira Girar (j g b edit)

přemýšlela jsem nad svými "halucinacemi" z vánoc.
přemýšlela jsem nad tím zavřít dveře, a nechat se zmizet. vracet se dopředu
přemýšlela jsem nad tím nepřemýšlet

jdu se zanášet přípravou na zkoušku z kvartéru

sběrač

5. května 2018 v 11:44 |  2018bART
sesbírat svoje zbytky. pohledat kousky rozptýlené v okolí. začít je lepit.
moje tělo už fyzicky nezvládá. už druhým dnem se mi chce jen zvracet. a nenakope mě ani dvojnásobná dávka MM s macou. ta by mě za normálních okolností nakopala na dva dny. ale dnes v noci jsem po ní usla jak miminko. potřebuji začít dýchat, zhluboka, a normálně spát. dnes v noci jsem se procházela po hraně, za kterou se už asi nedá dál jít, pokud si chci zachovat fyzické zdraví.
Takže adieu. Zkusím tu diskuzi alespoň odfláknout (ikdyž nejsem si jista, jestli je to ještě v mých možnostech) a pošlu mail vedoucímu. Nějak už to dopadne... hlavně se znovu naučit dýchat. Už moc dlouho jsem přehlížela svoje tělo.


Fuck et al. (2018)

1. května 2018 v 11:09 |  2018bART
bejby má už skoro 80 stran. dovršil 100 citací. a jeho máma za poslední týden zhubla dvě kila a zablokovala si lopatku.
Vypadám jak Dobby. dokonce mám i ten kůl hábit jako on. jen víc špinavý.
kvavé škrábance a červené oči.
to že jsem zapomněla, jak vypadá slunce, je jedna věc.
to že jsem téměř zapomněla, jak vypadá postel, druhá.

právě jsem přišla z ráje v podobě osmnáctihodinového spánku.
odpadla jsem po té, co jsem 24 hodin psala bejby.
Do Poděkování musím uvést velké díky firmě MADMONQ a kouzlům přírody v podobě Maca, a dalším zázrakům

Bonobo - Bambro Koyo Ganda

... ještě pořád jsem nedarovala druhý lístek. :)) - 22/5 praha

If the Chinaman don't come back i think i'll die

29. dubna 2018 v 15:21 |  2018bART


stejně mě to nedá klidu.
můj mozek přehlcený pakomáry baží po aktivitě v jiných sférách (stále egobrainwash).
To mě nutí myslet na pokračování v mých studiích, a rozvoji mimo studia.
Cítím, že mě vysoká může i nadále hodně obohatit. Ale už né více, než má práce na mě samé mimo školu.
ikdyž. i pobyt na škole má svůj aspekt v osobním rozvoji. mám na mysli hlavně MU, kde jsou na mne kladeny vysoké nároky a vystavuje mě občas i extrémním situácím, které mě tolik učí i o mě samé.
nejsem hladová?

neměla bych se "uklidnit" a zkusit se rozvíjet i mimo školu?

ale co když je právě škola, to co bych si teď měla prožít.
na druhou stranu se z toho nemůžu zbavit nekomfortního dojmu, že je tu někde schované nějaké očekávání, příležitosti budoucnosti, long-term myšlení, že mi to může "usnadnit" a otevřít některé dveře pro to ve společnosti něco dělat.


na závěr. všechen ten průjem co tu píšu, se rodí jen díky mé nestabilní, myšlenkami přehlcené, hlavě. Sama vím a cítím, že jakmile se zastavím a utiším, tak vše bude jasné.

Zajímavé se pozorovat.


opravdové problémy....
The Gaylords - Chow Mein

baboon ass

27. dubna 2018 v 17:42 |  2018bART
můj vedoucí práce mě mate. MATÉ. MACA. MADMONQ.


věda je šílená. ono se to zdá ze začátku takové idilické. integrovaný vědecký ekosystém, kde se každý mravenec šťourá a podílí na něčem, co má budoucí potenciál, který může mít vliv na planetu, rozvoj lidstva a bytí .
ale pak dostaneš tu sprchu reality tohohle světa vědy. Můžeš mít holínky až po pás a brodit se bažinou, lovit brouky pod kůrou nebo studovat interakce parazitů a jejich hostitelů... ale na závěr se stejně ocitáš na tom stejném vědeckém poli, kde je nikdynekončící lovecká sezóna. středověk. Jako paviáni s jejich ostrými zuby, kteří si navzájem ukazují jejich červené zadky, aby porovnali a ukázali "Kdo je větší zvíře?!". bývá tu hodně ega a nesmyslů vyplývajících z něj. ... na dlouho rozpisovat.

můj vedoucí práce mě mate. Už dlouho dost jasně dává najevo, že se studenty končí, že už na ně nemá nervy. A už ze začátku našeho paleovztahu mi dost důrazně říkal, že pokud se mnou nebude spokojen, tak se rozloučíme. A tak jsem jeho rozhodnutí přijala, takové jaké je. Mám ho ráda, je to dobrý člověk, jen toho má moc. A sama vím, co už mu prošlo pod rukama za studenty.

ve středu jsem u něj byla na konzultacích. zařídil mi prodloužení odevzdání práce o týden. má ještě jednu studentku co dokončuje a další záležitosti, co musí být do konce měsíce vyřízeny. nevadilo by mi mít stejný metr jako všichni ostatní a končit v řádném termínu. Je to výzva, buď to dám nebo ne. Co na tom záleží. Vždycky můžu studium prodloužit, není za čím se hnát. Ale pro jeho klid jsem ho nechala zažádat o prodloužení.

s čím mě však v tu středu překvapil nejvíce... uklizela jsem si "nádobíčko" a vzorky ze stolu a chtěla si je u něj uložit. Když viděl že nesu i svoje "nádobíčko", tak na mě překvapeně vyrazil "proč beru to nádobíčko sebou, že snad budu od podzimního semestru pokračovat ve spodní části profilu, a ať si ho zanesu zpět ke stolu"...

byla jsem z toho zmatená... stejně jako 100 % mých spolužáků dopisuji spoustu věcí na poslední chvíli. z toho pramení i nervy mého vedoucího. Co se ale týče praktické části, byl se mnou spokojený a neskromě můžu říct, že i opodstatněně. Navíc se mu dle všeho líbí jak píšu. To bylo možná i důvodem změnit názor na to, že u něj v studiu končím.



Zola Blood - Nothing

další věc. myslím teď pět minut dopředu. a krom přihlášky na navazující mgr zoologie, jsem si podala přihlášku i na nav. mgr. kombinovaného studia na jihočeské univerzitě v oboru biologie a ochrany zájmových organismů. ten obor je na zemědělské fakultě a zaujal mě pro svou praktičnost. Jde především o cites, překupování zvířat a rostlin, ochrana, zbožíznalství. biologie v praxi, 0 % vědy.
mám před sebou tedy tři možnosti. pokud neobhájím svou práci, tak se na rok vrátím na welfare a ochranu zvířat na VFU, aby mi zůstal status studenta. Pokud obhájím, buď budu pokračovat trnitou cestou v zoologii. Tvrdě vydřenou, ale zároveň obohacující. Nebo půjdu na dálkáč na jihočeskou a současně si pro status studenta pročiluju ty dva roky na veterině. Navíc ty dva obory jsou si příbuzné, tak by mi nepřišel ten čas na veterině tolik promarněný a studium na jihočeské by welfare mohlo činit úplnějším. ... navíc, pokud by se mi naskytla nějaká další možnost, na welfare se můžu kdykoli vykašlat - tedy studovat jen dálkově jihočeskou a mezitím si dělat "to svoje/to co příjde". nic není definitivní jen cesty otevřené. zbytečné and nimi hlouběji přemýšlet. jejich čas příjde a věřím, že po tom nebude ani třeba dlouhého přemýšlení.

ale co mi nedá a hnípe se mi myslí a chce abych o tom přemýšlela, i když na to teď není prostor. Tak to je situace, kdybych si měla vybírat mezi budějovicema a muni.
" Proč bych měla zůstat na muni?
Proč bych měla jít na jihočeskou?
Jak moc v tom pracuje moje ego?

možná si můj vedoucí myslí, že mám potenciál pro vědu. a možná mám potenciál, tak snadno nepodlehnout ostrým drápům a paviáním zadkům vědy a "seriózně vědátořit". ...ale pokud tu ta energie potenciálu opravdu je. proč bych ji měla vkládat zrovna tímto směrem?
vím, že jsem schopná vložit hodně HODNĚ energie do toho, co dělám a že jsem schopna jít hodně hluboko.

jsem tedy (aktuálně teď, v 27.4.2018 v 16.22, zítra tomu může být jinak) zmatená.

jak mám pokračovat. jakým směrem poslat energii, co je pro mě tou "lepší" volbou jak pokračovat.
Věda se mi příčí díky tomuhle lovu paviáních prdeláčů. Vyžaduje to hodmě energie, nenechat se strávit tímhle světem a též hodně energie být nějak produktivní. ...

v jihočeské vidím více přístupnějšího času na sebe. na zoologii je tento čas méně přístupný a je výzvou si jej nějak vytvořit. není zadarmo. Navíc, jelikož jsi ve vědě tak hluboko, začne tě to ovlivňovat - tvoje myšlenky a bytí. Je nesnadné nespadnout do té bezedné krabice iluzí. Na druhou stranu, nejít tou "lehčí" cestou (jihočeská u.) a prožít si to všechno,... se vším hnojem i se všema radostma. ...


jihočeská je ve zkratce snadnější, lépe dostupnou cestou, kdy bych měla čas i na svůj osobní rozvoj a měla bych možnost jít ve studiu tou praktičtější cestou, která by mohla mít přímější vliv. tahle praktičnost mě láká, jelikož jsou zde výsledky více hmatatelné, kdy můžu mít daleko přímější dopad (v ochraně Mámy).

zoologie je těžce vydřená věda. Obecné znalosti, co tu získávám mě vnitřně neuvěřitelně obohacují. Co se týče mé specializace, jde to hlouběji, než je mi pohodlné, než cítím za smysluplné (pro to co chci Mámě "vracet"). je tu obrovská investice času a energie. V tom vydím výzvu. jelikož zde nemám ten "volný" čas a energii na sebe - musím ho sama objevit a najít harmonii. Nesnadná cesta, která mě ale na druhou stranu může obohatit. Může mě to spolknout, a nebo posunout.

Jsem připravena? Kdo se rozhoduje?



Statistiky:
Nastoupilo nás 67.
Je nás 17.
A minimálně 5 prodlužuje o rok.

Tolik potu a krve pro nepoužitelný titul.

Ale znáš to,....
...pokud ji miluješ,
není co řešit.


prožívat tyhlety intenzivní přirozené chemické ohňostroje

16. dubna 2018 v 22:10 |  2018bART
přemýšlela jsem o tom, proč se zamilováváme. proč toužíme mít partnera. někoho koho mužeme milovat, kdo pro nás bude oporným ramenem na cestě.

když si odmyslím ty biologické záležitosti samičkosamčích her a půdy nebýt slepou evoluční linií... proč tuto potřebu máme?

potřebu nebýt "sami". mít někoho speciálního, s kým můžeme kultivovat bližší vztah.

Když vidím svoje (především single) kamarády a kamarádky. jak tuto potřebu vztahu mají. jak nejsou bez druhého úplní. jak v nich něco chybí.

není v tom touha po úplnosti? kterou dle všeho může zařídit někdo, koho můžeme milovat?

když miluješ, tvůj mozek je zaplavený hormony a další chemií, které tě dělají šťastným, po kterých jsou barvy barevnější a bytí krásnější.

není tedy vidina toho, mít partnera a lásku k němu, něco jako droga? osobním amfetaminem.

prostě potřebuješ tu svoji dávku, chemickou vnitřní dávku, aby jsi konečně mohl být úplný, a ke které nejsi jinak schopný přijít.

Není vidina partnera a lásky k němu, jen rychlá instantní zkrátka k příjemným pocitům, štěstí, blaženosti, vnitřnímu příjemnu, Lásce (...) k naplnění?


sranda. ta chemie, co nám uvnitř těl působí to příjemné blaho. tak tu chemii, tyhlety intenzivní přirozené chemické ohňostroje, jsme si nakonec fyzicky vytvořili my sami...

ale... pokud jsem (a každý je schopen) dojít k tomu stejnému uspokojení - "chemii mozku", bez pomoci partnera, oporného ramene a tedy bez zkratky... tak. opravdu potřebuji mít partnera?


...
nechci aby to znělo, že pohrdám tím mít partnera, milovat a zamilovávat se... tohleto bytí, tahleta magie, tahleta příroda, tyhlety intenzivní přirozené chemické ohňostroje. To je něco, čemu se nepřestávám obdivovat.

jen mi příjde, že se k "partnerům" uchylujeme z velké části proto, že neumíme milovat "jen tak". žijeme v samozřejmosti toho všeho co je kolem. v této matrix našich smyslů a myšlenek. vytváříme si vnitřní pustiny prachu, i z toho, co kdysi (hlavně v dětství) bylo junglí.

...když vnímám to, co mám kolem. jak člověka zamilovanost a láska uspokojuje a ukazuje mu, jak může být život krásný a jak je dělá "lepšími " lidmi....

tak říkám tisíckrát Ano. zamilovávejte se. milujte se a tvořte.

pokud někdo není schopen objevit lásku v sobě a lásku v bytí. tohle je krásná zkratka k úplnosti.

asi je to druh cesty.


ale na druhou stranu. u sebe cítím, že to nepotřebuji. tuhle ručičku, která mě bude oporou při výšlapu na horu.

Cítím v tom přímé betonové schodiště k vrcholu hory na kopci plném krás, stromů, potoků, brouků a zázraků, které se chcou nechat objevovat, žít a milovat.

A mě se líbí sundat boty, nechat je na betonovém schodu a jít k vrcholu hory bosa po trávě, kamenech, ve stínu stromů, tou klikatou necestou. s teplým šimravým sluncem ve tváři, tou vlhkou měkkou trávou mezi prsty, voňavým kyslíkem stromů v plicích,... blabla... na tuhle cestu nepotřebuji rameno. protože všechno už je "ve mně" a "kolem mě". tahle Láska. tohle Milování.

ehm ten výraz "jít k vrcholu hory" se mi nelíbí. zní to jako cíl. a ten jsem tam motat nechtěla. není to o cíli, ale o cestě. cesta je cílem.

Zenováním na úpatí hory.



Xavier Rudd - Follow The Sun

Marek:
Mé myšlenky mě vedli stejnou cestou. A k podobnému konci. Druhá strana je nemyslet, ale cítit. A konec je stejný. Pokud Tě to k někomu vede, jdi. Pokud je to jen strach být sám, dospěj nejdříve, aby ten cit mohl být čistý. Možná tu je vyšší důvod ke kultivaci ve vztahu. Některé texty a filozofie to naznačují.

Ticho

15. dubna 2018 v 20:20 |  2018bART
otrokem očí, otrokem smyslů..
Jak moc se spoléháme na to známe jako zrak?
co je to zrak?
co jsou to smysly?
co jsou to myšlenky?
co jsem?

z čeho je hmota?
hmota je shluk energie. koncentrovaná energie.

Můžeme fyzicky očima vidět energii?
Znamená to, že když nevidím čistou formu energie, tak neexistuje?

jsme shluky energie, žijící v matrix našich smyslů, našich myšlenek.

A zrak má (že smyslů) na tom nejvyšší podil

Je to co vidím, slyším, ochutnávat, vnímám dotykem,... a myšlenkami dávám tvar, "smysl" a logiku.... analogie matrix. žiju v matrix.

Další články


Kam dál