prožívat tyhlety intenzivní přirozené chemické ohňostroje

Pondělí v 22:10 |  2018bART
přemýšlela jsem o tom, proč se zamilováváme. proč toužíme mít partnera. někoho koho mužeme milovat, kdo pro nás bude oporným ramenem na cestě.

když si odmyslím ty biologické záležitosti samičkosamčích her a půdy nebýt slepou evoluční linií... proč tuto potřebu máme?

potřebu nebýt "sami". mít někoho speciálního, s kým můžeme kultivovat bližší vztah.

Když vidím svoje (především single) kamarády a kamarádky. jak tuto potřebu vztahu mají. jak nejsou bez druhého úplní. jak v nich něco chybí.

není v tom touha po úplnosti? kterou dle všeho může zařídit někdo, koho můžeme milovat?

když miluješ, tvůj mozek je zaplavený hormony a další chemií, které tě dělají šťastným, po kterých jsou barvy barevnější a bytí krásnější.

není tedy vidina toho, mít partnera a lásku k němu, něco jako droga? osobním amfetaminem.

prostě potřebuješ tu svoji dávku, chemickou vnitřní dávku, aby jsi konečně mohl být úplný, a ke které nejsi jinak schopný přijít.

Není vidina partnera a lásky k němu, jen rychlá instantní zkrátka k příjemným pocitům, štěstí, blaženosti, vnitřnímu příjemnu, Lásce (...) k naplnění?


sranda. ta chemie, co nám uvnitř těl působí to příjemné blaho. tak tu chemii, tyhlety intenzivní přirozené chemické ohňostroje, jsme si nakonec fyzicky vytvořili my sami...

ale... pokud jsem (a každý je schopen) dojít k tomu stejnému uspokojení - "chemii mozku", bez pomoci partnera, oporného ramene a tedy bez zkratky... tak. opravdu potřebuji mít partnera?


...
nechci aby to znělo, že pohrdám tím mít partnera, milovat a zamilovávat se... tohleto bytí, tahleta magie, tahleta příroda, tyhlety intenzivní přirozené chemické ohňostroje. To je něco, čemu se nepřestávám obdivovat.

jen mi příjde, že se k "partnerům" uchylujeme z velké části proto, že neumíme milovat "jen tak". žijeme v samozřejmosti toho všeho co je kolem. v této matrix našich smyslů a myšlenek. vytváříme si vnitřní pustiny prachu, i z toho, co kdysi (hlavně v dětství) bylo junglí.

...když vnímám to, co mám kolem. jak člověka zamilovanost a láska uspokojuje a ukazuje mu, jak může být život krásný a jak je dělá "lepšími " lidmi....

tak říkám tisíckrát Ano. zamilovávejte se. milujte se a tvořte.

pokud někdo není schopen objevit lásku v sobě a lásku v bytí. tohle je krásná zkratka k úplnosti.

asi je to druh cesty.


ale na druhou stranu. u sebe cítím, že to nepotřebuji. tuhle ručičku, která mě bude oporou při výšlapu na horu.

Cítím v tom přímé betonové schodiště k vrcholu hory na kopci plném krás, stromů, potoků, brouků a zázraků, které se chcou nechat objevovat, žít a milovat.

A mě se líbí sundat boty, nechat je na betonovém schodu a jít k vrcholu hory bosa po trávě, kamenech, ve stínu stromů, tou klikatou necestou. s teplým šimravým sluncem ve tváři, tou vlhkou měkkou trávou mezi prsty, voňavým kyslíkem stromů v plicích,... blabla... na tuhle cestu nepotřebuji rameno. protože všechno už je "ve mně" a "kolem mě". tahle Láska. tohle Milování.

ehm ten výraz "jít k vrcholu hory" se mi nelíbí. zní to jako cíl. a ten jsem tam motat nechtěla. není to o cíli, ale o cestě. cesta je cílem.

Zenováním na úpatí hory.



Xavier Rudd - Follow The Sun

Marek:
Mé myšlenky mě vedli stejnou cestou. A k podobnému konci. Druhá strana je nemyslet, ale cítit. A konec je stejný. Pokud Tě to k někomu vede, jdi. Pokud je to jen strach být sám, dospěj nejdříve, aby ten cit mohl být čistý. Možná tu je vyšší důvod ke kultivaci ve vztahu. Některé texty a filozofie to naznačují.
 

Ticho

Neděle v 20:20 |  2018bART
otrokem očí, otrokem smyslů..
Jak moc se spoléháme na to. co známe jako zrak?
co je to zrak?
co jsou to smysly?
co jsou to myšlenky?
co jsem?

z čeho je hmota?
hmota je shluk energie. koncentrovaná energie.

Můžeme fyzicky očima vidět energii?
Znamená to, že když nevidím "čistou" formu energie, tak neexistuje?

jsme shluky energie, žijící v matrix našich smyslů, našich myšlenek.

A zrak má (ze smyslů) na tom nejvyšší podil

To co vidím, slyším, ochutnávám, vnímám dotykem,... a myšlenkami dávám tvar, "smysl" a logiku.... analogie matrix. žiju v matrix.

- černá díra - kdovíkámtovšechnozmizelo


Jocelyn Pook - Dionysus

Miluji Tě Sluníčko
... starý fénix shořel a nové plíce umí nasát více čerstvého vzduchu. Baví mě pozorovat, co mě i má bakalářka učí o bytí.
mimoděk. Zrovna jsem zažívala moc příjemný okamžik. Jak je život (takový jaký ho znám), krátký. Jak umírám. Jak ho chci pomilovat, ... a tak jsem si vzpomněla na tebe a uvnitř se usmála. . ...Rozpouštědlo... jedno z mých oblíbených slov. a jeden z mých nejmilejších stavů bytí.
Dalším mým oblíbeným slovem je Zašívárna. Kdybych někdy měla prostor, kde se budou setkávat lidi - příjemně existovat, jmenoval by se takto. Zašívárna
Proč píšu hlouposti?
Nad tím jsem také přemýšlela.
Určitě sis všiml, že už ti delší dobu neposílám zprávy tak často, nezahlcuji... .
sranda je, že to co ti napíšu, je důvod proč nepíšu a stejně ti to píšu. trochu paradox. ale napadlo mě se sdílet jinak, abys nezůstal "jen" v meditacich (úžasné "místo"). když tě nemůžu pozemsky ochutnávat smysly.
budu Lenkou a povím, ti vše od čištění zubů, toho jak došla zubní nit,...až po neshody s tou příšernou sousedkou, která si koupila tu novou bundu ve stejným obchodě jako já ... denní tragédie
já jen ... mlčím. protože cítím, že slova jsou zbytečná. že ikdyž se chci s tebou sdílet, tak se nakonec zarazím a řeknu si "proč". ... opakovat už mnohokrát vyřčené. opakovat věci, co už si dávno nosíš v sobě. plýtvat slovy... co jsou to slova? ... sleduji samu sebe, jak čím dál častěji mlčím a jen naslouchám, nebo nechám mluvit něčí pravdy a neargumentuji, pokud argument nepřinese pohyb. .. nebo pokud moje ego uvnitř nekřičí po jiné pravdě.... tenhleten oheň ale téměř neznám... snad jen v krutosti. nevím .... lidi jsou chodící pravdy.
K tobě Slunce cítím ticho. Jak k nikomu jinému. ...
hřeje
už dlouho pozoruji svoje myšlenky. svoje slova a "pocity", cítění... a co jsem vypozorovala
jak slova mohou vraždit ty pocity, to hřejivo, to bolavo, to cokoliv co můžeš cítit, vnímat....
dám příklad... Třeba předevčírem jsem, místo zírání do monitoru v knihovně šla, za školu. Všude kolem je mladé čerstvé zelenavo. Stromy, keře, sedmikrásky pollinují. V tomto ročním období se stáváme takovými oběťmi sexuálního obtěžování stromy ... Jejich pohlavní orgány pollinují tak náruživě. Dráždí čměláky svými barevnými voňavými květy, milují se s větrem, ... Sexuální orgie stromů, keřů, sedmikrásek.
smutné je, že tuhle lásku kolem vnímají především jen alergici na pyl a ti necítí lásku ve větru, ale nateklý mandle a přidušení kašlem...
ehm... odběhla jsem... ale fascinuje mě to. a když mužu cítit, vnímat všechnu tu jarní explozi lásky, roste ve mě dítě. znovu a znovu dítětem s tou nezaměnitelnou dětskou radostí. na kterou dospělí zapomněli.
pocit "dětské radosti" je něco, co není snadné si udržet a je lehké na ni zapomenout ... "dětské radosti" se obdivuji odjakživa a vždy jsem se ji někde uvnitř střežila jako poklad, držela naživu, nezapomenout .... zajímala by mě analogie k těmto slovům. ... mám nad čím rozjímat 😀
zase odbíhám ...
ten příklad... courala jsem se, místo psaní práce, za školou v barevné trávě, se Sluníčkem a stromy v lásce. Byl tu se mnou kamarád a vedli jsme konverzaci. ... byla jsem ve slovech. a v tu chvíli jsem procházela kolem stromu v přípravách na lásku. vyvolal ve mě intenzivní příjemné pocity a já vyslovila slova jako "Miluji tě."... .... a najednou jsem cítila, jak jsou má slova plytká. že nejsou úplná. a jak část energie šla do těchto slov. Co jsou to slova? proč jsem to vyslovila? ...... a tak jsem se bezeslov zastavila a tu lásku kterou jsem vyřkla naplno pocítila....
......... to, jak lidi mluví, jak často jsou jejich slova mrtvá nebo vnitřní lží ... proč mluvíme? ... jak často slova zabíjí to co můžeme reálně prožívat a probudit v sobě. .. co je to, co vyslovíš a co je to, co reálně cítíš, vnímáš, prožíváš. ... jak často slova zabíjí to co cítíš. protože jakmile něco vyslovíš, část tvé pozornosti, tvé energie putuje do slov. vyprodukovat je. a když už ty slova vyprodukuješ, tak jsis svoje sdělení vlastně už odbyl, tak proč se dále zastavovat nad něčím co je "vyřešené" ... užívání slov snadno strhuje ke "zkratkám" ... protože jsi v iluzi, že to co vyslovíš, je skutečné.... Tahle zkratka tě pak připraví o to nějkrásnější. možnost žít a prožívat to co vyslovíš naplno
možná z toho bude guláš... nic není úplné, nic není definitivní. a to co jsem ze sebe zde v řádcích dostala, jsou jen slova. moje omezená řeč.
tohle je důvod proč miluji ticho a povídání beze slov. ... nejsou zde slova a ty se tak můžeš 100% koncentrovat na svoje pocity na to co se rodí uvniř a nechat to růst a prožívat to
Miluji Tě Marku. Ty moje Ticho.
(PS. před tím než jsem tu poslední zprávu napsala, tak jsem ji ve mě nechala růst. Miluj. .... jdu v tom rauši ještě chvíli pokračovat)
Mé kuřátko


Marek:
Sweet chicken
Až teď můžu odpovědět
Děkuji za Tvá slova. Dopadají a dopadaji. Včera jsem byl na párty na chatě. Na začátku jsem se trochu Zakouřil a zbytek večera jsem už strávil odpojený. Mluvil jsem, ale ne moc. Sdílel jsem, ale né moc. Cítil jsem.
Ráno se mi nechtělo už mluvit vůbec, jen jonglovat, slunit se.
Asi v 6 ráno všichni spaly a já měl hrozně příjemný sex. Který teda všichni slyšeli. Tohle mi pomohlo se necítít asociálně.
V mém bytě mám rád místnost kde se nemluví. Mám rád když jde bydlím může být otevřené. Lidé přijdou, sdílejí prostor, jídlo, ... Ale jedna místnost je pro mlčení. Tohle se mi moc líbí.
Buddhistická učení tohle také doporučuji. Odprosit se od slov. Být, beze jmen, bez iluzí. I třeba sdílet, pozornost, čas, místo. Ale beze slov.
Mamka měla dnes narozeniny. Moje rodina ticho vnímá jako něco špatného. Tak se snažím mluvit. Občas mi na slova přijdou úplně pokroucená. Proč to řeknu takhle, ten tón, důraz, úplně se odlišují od mých vnitřních pocitů.

Ticho dá prostor

Yatao (handpan)

přemýšlející biolog

12. dubna 2018 v 21:39 |  2018bART
miluji svou práci.
je to zvláštní, být placená za něco, co mě baví a nebo dokonce za nicnedělání.
třeba jako v neděli. dvě hodiny slunění, hraní na ukulele a popíjení vody s citrónem a kousky ledu brčkem.

biologické rozjímání
miluji plevelnatou mátu. voňavou.
maté je droga.

včera mě málem políbil kamarád. dobrý kamarád. musím ho trápit. v jednom okamžiku z něj vypadla nejupřímnější slova dítěte. jako by v něm vykrystalizovalo něco, co chtělo ven, ale sám pak nemohl uvěřit, že to opravdu vyřkl. byl nahým dítětem.
a já musela být bolavou neuskutečnitelnou.
motám hlavy. bolestí lovce

jaro je tu.
pollinating
účastníci sexuálních orgií kvetoucích stromů, keřů, sedmikrásek.
ukazují nám svou lásku.
a hlavně těm, kteří jsou na ni alergičtí.

asi bych se v tuto chvíli měla více učit lásky od stromů.

dnes jsem cítila. po dlouhé době. mé nevrlé připravené jarní tělo.
pozorovala jsem jej. poslouchala jej co po mě chce. a přemýšlela nad tím proč to chce a nad tím, jak to mohu ovlivnit. jak ovládat své tělo. a nenechat se ovládat tělem.
protože kdo nebo co jsem?
nejsem moje tělo
i přesto nechť je mé tělo mým chrámem.

kde se bere moje radost z netopýrů přeletujícími nad hlavou?
kdybych zavřela oči a netopýry neviděla, zmizela by i radost?
kde je to centrum, které ve mě vzbudí radost z netopýrů. Radost prohřívající tělo.
Mohla bych si na to odpovědět jako evoluční biolog.
ale
můžu si na to odpovědět jako shluk energie tvořící tuto matrix?
kde je původ toho všeho?
a jak se mohlo stát, že to mohlo vykrystalizovat v radost?
a třeba je radost nic, v porovnání s tím co je za ní, za hranicemi našeho vnímání.
můžu se samovznítit?
co je bytí?


člověčí sexualita.
proč jako člověk toužím po spojení s další bytostí. proč toužím někoho milovat, ochraňovat, milovat se s ním...
samičky a samečci. honba zvířat za účelem nebýt evoluční slepou linií.

do reprodukce vkládáme neuvěřitelné množství energie. od hledání partnerů, samotného rozmnožování až po výchovu potomstva. vězni pudů. biologie.
co si tak představit, že se jako lidský druh můžeme množit asexuálně. bez přítomnosti partnera. nepříklad pučením jako kvasinky... prostá eliminace této samičkosamčí honby.

neměly by jsme potřebu hledat a mít partnera. jak by vypadal svět lidí množících se prostým dělením?

máme svoje biologické potřeby. naše těla mají biologické potřeby
na druhou stranu se nám dostalo něčeho, co nám umožňuje jít za tuhle zvířecí přirozenost, za biologii. nebýt na ni odkázaní.
máme možnost vědomí přesahující biologii
za hranicemi biologie
být pány svého chrámu. tak aby tělo pracovalo pro nás, nikoli my pro něj

proč nepotkávám čisté bytí? ale samečky, samičky, definice minulosti.
možná že existují a jen já se dělám magnetem na jistý typ lidí. nebo ne?

Coil - Triple Sun

byl u mě Marek. spali jsme u mě v posteli. v noci jsem se probudila. mačkala jsem ho svým tělem z postele ven.
ze strachu, že spadne (postel vysoká cca 1,8m bez zábran), jsem ho odsunula víc ke středu a lehla si na kraj postele místo něj.

vzbudila jsem se podruhé, mačkajíc Marka ke zdi na druhé straně.

chudák se se mnou v jedné posteli asi nevyspí.
svízel přítula. Galium aparine.

...
další den jsem v té stejné posteli spala s Juanitou.
a tak jak jsme večer usnuly, tak jsme se ráno i probudily. ...

Feromony?

Marek mi hodně voní. Biologická konstelace hvězd funguje. dobrý genetický rezervoár, který mi sedí. (jedna strana mince)
doufám, že jej nikdy nepomiluji jako muže

na to jej moc miluji


Ornette - "Crazy" (Nôze remix)

Shimshai - Suddhosi buddhosi

sales - renee
 


PZ domovec

5. dubna 2018 v 3:46 |  2018bART
jsem předvídatelná.
a tudíž můžu být ulovena.

můj lovec může být vždy krok přede mnou.
to jak mluvím, obsah mých slov. intonace hlasu. to jak se hýbu. ... není to obecný výčet. ale skutečnosti, které na sobě v tuto chvíli pozoruji. Lovím samu sebe. Hra lvíčat. Příprava na hřívu.

Spřetrhat neviditelné nitě programu, který drží na jednom místě. brání procitnutí.

cestou z přednášky jsem četla knihu. jednu stranu knihy, kterou jsem se snažila přečíst snad už po páté a pokaždé mi utekly myšlenky jinam. oči do slunce.
To, co mi přinesl víkend. včerejší chaos. Co se děje. O tom, čím je (ikdyž není) Marek a co mě učí.

Nejvíce mě učí jeho mlčení. A pak mě napadá.
To mlčení, které mě učí, je vlastně mým vlastním mlčením.(= moje vlastní mlčení je učitelem, nikoli že Marek mě učí mlčení). Vychází ze vnitř. jen ho poslouchat. nepřeřvávat. objevit.
On ví co dělá (Marek), ikdyž to nedělá. Prostě je.

Ale nemůžu popřít, že by mě jeho přítomnost, jeho energie, nestimulovala.
Je to jako bychom ze sebe vyzařovaly energie, přesahující paprsčitě naše těla. A se vším. s čím a s kým se potkáváme, tyto energie propojujeme, nebo jsme jim exponováni. Někdco vsakuje méně, někdco více. Někdco vyzařuje více, někdco méně. Někdco je stabilnější, někdco méně. tvoříme.

tu stránku, kterou jsem nemohla tak dlouho přečíst. tak tu jsem dočetla. Byla to citace Castanedy. Která mně připomněla to, jak jsem knihu učení dona carlose cítila. o tom, jak ke mně přišla spousta kouzel nezávisle na tom, abych o nich četla. O tom jak je to přirozený proces. ...Pokud v sobě člověk nezabije dítě. zcela a definitivně "nevyroste".

to co píšu nejsou pravdy. je to něco, co mi teď a tady produkuje můj mozek. Je to rozjímání.
vybrat si to svoje ted a tady. Nebrat celé pravdy z vnější.
...ale i pravdy, které vypadají, že vznikají uvnitř nás, jsou často iluzí. Nejsme to my. Co jsem?
Jsem.

A teď hraju.
Hraju hořký bonbön a bolest.
Nedělat zkratky.
Nezapomenout, že umřu.

Za hodinu budu mrtvá.

Bonobo - Second Sun

Bonobo - Noctuary znovu brejnvošová


co je věčné, tak neexistuje

1. dubna 2018 v 11:28 |  2018bART
děkuji za to, že jsem mohla strávit čas v přítomnosti s tvou energií, která tvoří tento "známý" vesmír se všemi jeho zákony, které daly stvořit této hmotě, kterou můžu vnímat, tím co mi bylo propůjčeno.
Že se naše dvě energie mohly setkat a tvořit společně. Umocnění fyzickou přítomností.
Tvá přítomnost mě stimuluje k růstu. Z polopouště do živné půdy. Že nejsem bláznem, i když jím jsem. Že jsem. Že iluze. Že sním. Že sním i když bdím. a že bdím i když spím. žiji ve snu.
živák. koučem smrti.

jak najít život na živákovi ?
ulovíš ho, zpacifikuješ ho do nehybnosti a přiložíš mu ostrou kudlu ke krčním tepnám...

v přesvědčení, že teď zemře,...
ho pustíš.

a sleduješ život
...


sny jsou stejně tak skutečné, jako to co pojmenováváme realitou.

vím, že toho moc nepovím. ale to co z tebe ke mně proudí cítím. a cítím, že je to i mou součástí. cítím tě. Bratr. Bratříček. Láska. Líbí se mi, jak jsi některé mnou nevyslovené vyslovil. tím svým způsobem a tím jak tě zanášelo okolí.

Oba z nás zanáší jiní lidé, jiná prostředí, jiné rodiny, jiné knihy, jiná studia,... oba zanesení jinými nánosy bahna.
I přes ty rozdílné nánosy, cítím jednotu krevní skupiny. oba vidíme před sebou "to stejné", jen z jiných pozic bahenních příšer, které se doplňují, jako dva malé do sebe zapadající dílky puzzle, pocházející z fotky šumícího moře, u kterého není znám konečný počet jednotlivých dílků.

bonobo - noctuary
______ ___ __ _
hodina z Prahy.
na zídce ležela poskládaná stará deka. Florenc Manipulační.
mezi mnou a batohem na lavičce leží stará poskládaná deka.
v autobusu vedle mě bude ležet stará poskládaná deka.

koukala jsem na manipulační ceduli. na manipulaci.
koukala jsem na starou deku. proč na ni koukám. proč k ní nejdu. proč bych se k ní měla bát jít. proč bych si ji měla vzít. proč bych ji tu měla nechat svému osudu . proč cítím, to co cítím.
Koukala jsem na ni naproti ní dlouho. přemýšlejíc o tom proč o tom přemýšlím.
a tak jsem k ní přišla a spojili jsme naše cesty v jednu. nevím kam míří. ale je tu.

musíš běžet, proto aby jsi mohl zůstat stát.

30. března 2018 v 8:34 |  2018bART
sedím ve flixbusu. směr Liberec. za Markem. za Láskou.
Přemýšlím o topolovém lesu (Pando) kdesi v Utahu. Les starý osmdesát tisíc let, ležící na více jak čtyřiceti hektarech. Kdysi před osmdesáti tisíci lety tu vyrostla pramatka všech těch stromů. A z jejího kmene a kořenů rostly stromy nové a nové, až vznikl tenhle mohutný les. Každý strom je klonem své matky, mají totožný genetický materiál. jsou to "jednovaječná tisícerčata". Je to jeden propojený organismus.
Ač je každý strom kopií kopie, je unikátní, žádný není stejný, žádný nemá stejně poskládané větve, listí, či jejich počet. není "sériové výroby ". Každý tenhle nový strom je jedinečný. i přesto že je klonem své matky.i přesto, že je matkou sám. jsou jeden.
stromy nepřemýšlí. kdo jsou, co tu dělají, jaký je jejich účel, blabla, Prostě jen jsou. čisté bytí bez já.
i přesto, že se jedná prakticky o jeden organismus, jsou jeden "víc" než jiné (nejen) stromy. nedá mi to vnímat každý nový výmladek, co sílí do nového mohutného kmene, za lehkou individualitu. (tak jak jen strom individuální může být. lehký nádech individuality. něco co je cítit z každého stromu. jak tu jednotu, tak i nějakou individuální energii. prolínající se.

chtěla bych zažít tento les. cítit ho.

možná hloupé rozjímání. možná. možná. nezáleží. možná je to jen něco, co teď cítím, co mi dělá radost. zasnění. hřeje.

tři hodiny spánku. Ventolin. včera mě tři slečny řekly, že jsem nádherná. měla jsem radost... ale nebyla to radost ega z toho, že bych fyzicky zaujala... má radost vzešla z radosti někoho jiného, kdo měl potřebu za mnou jako cizinec přijít a říct mi do očí, že jsem nádherná. někoho ten (můj) úsměv tak zahřál, že měl potřebu sdílet se. a radost z radosti něčí radosti se tímto sdílením oboustranně znásobila.

Rozjímání. Možná nesmyslné. první slova, co mě napadají. nechci tvořit a předhazovat pravdy. něco teď a tady cítím. a možná tomu bude za hodinu jinak.
Milovat.
Cestovat.


Thom Yorke - Hearing Damage

Radiohead - Daydreaming

"V Českých Budějovicích by chtěl žít každý… kromě mě teda,"
Karel Infeld Prácheňský

Lowmoe - České Budějovice 1987

Změna oboru

23. března 2018 v 19:58 |  2018bART
Nepomáhá nic
... a tak zkouším tebe.

Prokrastinace vrcholí.
Mám oholenou jen jednu nohu. Přede mnou nekonečné paleočtivo. Zaspamovaný email vedoucím práce.
Místo čtení souvislých vět pozoruji nepovedené umění. Opakující se obrazy složené z podivných značek. Opakující se, opakující se.

Nemám čisté sny. Přejídám se. a krevním řečištěm mi, namísto krve, proudí matcha laté s guaranou.
Vyvrcholeno úterním panickým záchvatem.



Dny s křikem tonou v oceánu věků. Nechápu se. Proč se ve mě děje to, co se děje. Proč se nechám ovládat myšlenkami. Proč moje myšlenky nepracují pro mne. Proč mne tělo přestává poslouchat. Proč tohle dopouštím. Proč se nechám spolknout vlnou namísto, abych ji elegantně sjela na hřbetech delfínů.


Nabývám přesvědčení, že na Mgr. definitivně přestupuji na obor Hippie.


Může to znít jako útěk. Zbabělé prchání.
Ale, tak mě tak napadá, co to vůbec znamená přestoupit na obor Hippie.
Znamená to podat si přihlášku na navazující studium zoologie, dokončit bakalářku, obhájit a odstátnicovat.
Je to něco, co cítím.
A to že to není zadarmo neznamená, že se toho hned vzdám a uteču.
Přestoupit na obor Hippie znamená dělat to, co cítím a užít si to. (tak jak tomu bylo vlastně doposud). A tím vším je i ta věčně proklínaná bakalářka.
Jen si hold magisterské studium o rok protáhnu, pěkně ho rozložím, protančím a oslavím, jako příchod jara, jako život.


Ale obejmutí by se občas hodilo... dlouhé. tiché. takové, při kterém usnu a poslintám milované oběti rameno.

Polo & Pan - Plage isolée (Soleil couchant)


Tohle je o Tobe. O Tvých očích na Ozoře, když vycházelo slunce
Mark Farina - Dream Machine


trocha...
... pralesa
Peia - Blessed we are
.-.

Mantra a Jaro

11. března 2018 v 20:13 |  2018bART
Vlasy se mi vlní a voní po bylinkách.
Ptáci dnes v podvečer tak krásně zpívali. Jarně. Člověk se při všem tom zpěvu, jemuž kdesi na špičce stromu vévodil kosák, rozplývá a jihne. Kosák. Jarně naladěný. Připravený na jaro. A jaro volající.
Oni moc dobře ví, kdy jaro přichází a ze všech ptáků to vykřičí do světa nejhoroucněji.

A tak s dneškem vím, že je Jaro :))
Je tu :)
A pomale prostupuje tělem. Brzy proroste kostmi.


Umírám nad bakalářkou, nemoc konečně odchází, koukám na hypnotizující Oko Sahary a poslouchám Moravanku. Do bakalářky jsem vypsala poděkování mé nové osobní mantře" Sračka". Snad se vyjasní a přestanu bloudit v pěnovci a zarůstat travertinem.

ZUCKERFREI
Konečně jsem se zbavila zvislosti na cukru.
A.
Už to tak vypadá.
Že
je
ze
vegetarián.



Caribou - Melody Day (Four Tet Remix)
Caribou - Odessa
Savages - You're My Chocolate




Přítomný okamžik

7. března 2018 v 12:26 |  2018bART
Teď a Tady. neexistuje minulost, neexistuje budoucnost. Beze strachu. Smrt si příjde pro každého.

Oslava smrti.
Smrt jako bohyně.
Jsme božství.


Poslední dny se mnou chodil Osho a navracel mě do minulosti. Do dnů prosince 2009. Né že by to měl v plánu.
Nemluvil o sebevraždách. Ale o stavech vědomí, kdy se mi jako analogie asociovaly moje dny před tím, než jsem se pokusila zabít. Ono se to může zdát na první pohled absurdní.
Mluvil o osvobozujícím překročení identifikace a o přítomnosti.
Když jsem věděla, že se to stane. Všechno ze mě spadlo. Všechno oděšlo. Odešel strach z čehokoli (kdyby na mě vysypali kýbl jedovatých štírů, usměju se a s klidným dechem je pozoruji). Byla jsem všechno a nic. Nebylo tu vymezené "já". Pozorovatelem. Odevzdaná všemu co příjde. Byla jsem svědkem těch nejpřítomnějších okamžiků. Prostě jsem byla. teď a tady. budoucnost neexistovala. smrt byla nevyhnutelná, za rohem. nebylo nic z čeho bych měla mít strach, nebyla budoucnost.

Tento stav mi otevřel svět. vnímání. Byl to pocit naprosté přítomnosti. Všechno bylo tak intezvní. Mohla jsem všechno. Nic co "bude" nemělo smysl a to mi přineslo obrovský pocit svodody a volnosti. Tváří v tvář realitě. tento stav mi otevřel svět, avšak jen do té míry jak jen člověku v depresích může. - bez všech těch radostí, pocitů štěstí, Lásky. extáze. protože tehdy jsem nebyla schopna cítit, vnímat, jídlo bylo prach, moje vnitřní senzoricka/smyslová/pocitová škála byla tak úzká. Ale i přesto, jak bylo, to co jsem mohla cítit, v tak úzkém rozmezí, mohla jsem "naplno" ochutnat něco, co né každý během života zažije. Ten velmi intenzivní přítomný okamžik bez budoucnosti a tedy i beze strachu

ten okamžik, co boří zábrany, co otevírá duši, co produkuje čirou Lásku. protože my jsme láska....
Samozřejmě tehdy jsem lásku necítíla...Ale vědomí brzké smrti mi otevřelo obzory. Zbavilo mě strachu.

Jako člověk v depresi, jsem se mohla na kratičký okamžik stát "královnou města", ochutnat toto vědomí.

Jako bytost Lásky, už není žádné ohraničení jako "královna města"... je to něco daleko přesahujícího, co se mi nechce pojmenovávat (nepřichází ke mně slova, možná jsou zbytečná,. určitě neexistují) . prostě to je a přesahuje to dal jak k hranicím města nebo k nejposlednějším vodopádům na opačném konci planety. přesahuje to ještě dál. nejsou tu omezení a už to není jen ochutnávání vědomí. být. všechno a vším. propojení

dnes cítím, jak blízko jsem byla jednotě. Ale tuto jednotu jsem plně neviděla a nepocítila. Nebyla ve mě láska .

Cítím vděčnost za to, že jsem si mohl projít depresemi. Že jsem mohla zažít život na téhle úzké škále bytí. díky tomu jsem ještě šťastnější. když vím, co všechno mám, co můžu prožívat, vnímat, cítit...
a tohle není konečná. jsem na cestě. ... vím, že nikdy nedojdu cíle, k posledním dvěřím.
vždycky budou nějaké další dveře, které se dají ještě otevřít a které mi ukážou něco, "o čem se mi ani nesnilo".




nevidět budoucnost.

také jsem si nemohla nevzpomenout na můj sen o střelné zbrani jejíž kulka mi proletěla hlavou a já ve snu umírala... tuhle tu imaginární zbraň jsem si přinesla i do "běžného" života. a v období depresí a postedepresí mi přinášela do duše ten samý klid, jako když jsem umírala ve snu. přijetí. meditace. klid.... byla mými prášky.
Byla meditací.
Ono se to může zdát lehce bizardní. Ale to jen díky představě obrazu zbraně. Tenhle obraz zbraně - nebyla nebezpečná, nestřílela náboje, které by měly za úkol zabít. Udělat z člověka/zvířete jen kus mrtvého masa. Je to jen obraz, nedůležitý obraz, který ke mně přišel a přinesl mi meditaci. Přinesl mi pomoc. Pomohl mě vstát a učit se znovu chodit. Základům chůze, ale pak už jsem musela jít sama.


Jaja - Chan Chara
Nicola Cruz - Invocacion
Nicola Cruz - Espìritu de Protección

Země je ze mě.

13. února 2018 v 3:38 |  2018bART
Země je ze mě.
A já jsem Slunce.
Bytost v samotě,
která nikdy není sama.

Po dvou měsících to přišlo. Nejsem máma. Jsem žena. V přípravách na jaro. Zima brzy skončí i přesto že pořádně nezačala.
Cítím jak to za ty dva měsíce mé tělo dohání. Dnes ráno jsem se cítila slabá, hlava se mi nechtěla přestat motat.
Ještě pořád jsem u Holiho.
vlastně... už zase jsem u Holiho. Avšak už jen posledních pár dní. Za pár dní začíná semestr. Hluboké oči plné pomněnek a pampelišek, někde za nimi poskakující šestiletý kluk. nikdy nevyroste. Miluji ho. Součást Rodiny. Součástí mého srdce.
Dnes po setmění, chvíli po západu slunce, jsem to cítila. Stáli jsme pod starým stromem na kopci s hlubokými kořeny. S nohami na boso, stojící na kořenech, zády se opírající o mohutný kmen Maminky. Čerstvý sníh padá. Přede mnou stojí Holi. chtěla jsem mu ukázat kouzlo Maminky, ale už měl obuté boty. Stojí přede mnou a v ruce kousek suché silnější větve, dotýká me se dlaněmi, zavřené oči. Cítím že já jsem Holi, že já jsem Maminka a že Maminka je Holi, že všichni jsme jeden, všichni jsme propojení. Cítili jsme to všichni tři. Cítila jsem jak se mi vhání slzy do očí a že ve mě hoří úsměv, štěstí. propojení. beze slov jsem k Holimu a Mámě posílala lásku, toliko vděčnou. A ta láska se mi vracela zpět. posílala jsem k Holimu skrze nás Nás. Kouzla existují. Bílé pohádkové vločky kolem holých prstů u nohou. Nezebal.

Trochu bezhlavě jsme se rozhodli vydat k jednomu starému hradu, nesedět jen doma. Asi půl hodiny autem... podle GPS jsme byli tři minuty od cíle,kdyz jsem uviděla kopec. Kolem byla spousta kopců, ale tenhle na mě už z dáli volal. cítila jsem to. ukázala jsem na něj. blížili jsme se k němu a já ho cítila čím dál víc. Řekla jsem Holimu, že tam chci, on to cítil. Když jsme projížděli kolem kopce, sjel z cesty a popojeli jsme kousek blíž :"Pokud půjdeme na kopec, nestihneme hrad". bylo zhruba pět hodin. Otočila jsem se na něj a zeptala jsem jak to vidí on. "Hrad". Řekla jsem ok, tak hrad. "A co říká tvoje bříško?"... Kopec... Poslechli jsme bříško, vylezli z auta a vydali se vzhůru. těsně u auta byla malá hrouda kamení. vybrala jsem jeden pro sebe a jeden pro Holiho. Jeho byl těžší a měl v sobě něco jako fosilii. přinesla jsem mu jeho kámen. a řekla mu, že je položíme na vrcholu na místě které ucítíme. nevím jestli mě rozuměl. po chvíli jsem jeho kámen neviděla....
čím výš jsme byli, tím víc jsem kopec cítila, tím víc mě hnal, táhl a vábil k vrcholu. Šla jsem s náskokem, cítila, že potřebuji prostor. Bylo těsně před soumrakem, když jsme se dostali z lesní pesinky na pláň, kterou se až k vrcholu klikatila cestička. Pohádková. z této planiny začalo být vidět do krajiny. to mě ještě více hnalo do kopce. Mraky prosakovalo slunce, které pomalu mizelo za jednou z hor,ktera pod vší tou slunečnou září vypadala jako sopka v erupci. ozářené mraky se linuly jako kouř a slunce do tváří hnalo poslední rudé paprsky. Cítila jsem, chtěla jsem, začala utíkat po cestičce vzhůru ve snaze zastihnout ten vulkán. Předbehnout jej.
Vulkán jsem nepředběhla. Nepovedlo se mi slunce vytáhnout výše nad jeho obzor, když jsem dosáhla vrcholu kopce. Byla tu planinka, pár keřů a jeden velký starý strom. Místo pro čarodějnice a oslavy úplňků. Stála jsem s upřeným pohledem na utichajici vulkán a na celou krajinu, mraky a víry v nich, které odrážely rudé slunce. Dechberoucí. Trvalo mi než se můj vlastní dech uklidnil. Cítila jsem slzy v očích. horoucí tělo od běhu. a tu neskutečnou krásu která tančila kolem mě a skrze mě.
Holi stal kousek ode mne. všimla jsem si, že se zouvá. Moje boty i s ponožkami byly dole dříve než ty jeho. nechala jsem je za sebou. mezi prsty cítila hebký studený únorový trávník. cítila jsem kopec. cítila ho. slunce mizelo, rudá před námi utíkala. obešla jsem planinku a zastavila se u výhledu na vesničku. kolem ní byly rudé fleky ze zbytků oblaky prosakujiciho slunce. barvy. byl tu velký lávový kámen. bosíma nohama jsem cítila, že je to kámen, co hřeje i v zimě. byl to kámen, který si nosil v sobě stále kus žáru. slunce mizelo a já přistoupila ke stromu. pozdravila jej. pohladila. obešla. zády se položila na kmen a své zmrzlé nohy opřela o kořeny. rukama jej objimala a cítila ji. na větvi přede mnou bylo cosi jako rudá jehněda. možná to byl jen kus látky, ale já viděla jehnědu, přímo před sebou a rudou jako já.... Obrátila jsem hlavu vzhůru do spleti větví života a cítila jsem být součástí. Prostě jen byla a cítila ji.... Najednou jsem ucítila jak moje nohy začínají hřát. Moje chodidla, ač byla úplně obnažená, na sobě zimní bundu, hunatou šálu a svetr,.. tak začala hřát natolik, že se stala nejteplejší části mého tělo. Cítila jsem to a beze slov k Mamince mluvila "tvoje kořeny zahřívají moje malé kořínky". S vděkem a štěstím jsem tím poslala Děkuji. Stále s tváří koukající do koruny. ve chvíli kdy jsem vyslovila, cítila, Dík za tento dar, který mi byl dán, tak v tu stejnou vteřinu ustalo to všudypřítomné hrobové ticho, větvemi zašustilo a do tváří mi začaly padat první sněhové vločky.

Sníh pršel a když jsem tvář odvrátila od koruny kopec byl obarven do bíla. Kolem mých nohou jen bílo. ale nohy hřaly. Maminka mě stále zahřívala. Trochu jsem se styděla, že jsme to udělala, ale musela jsem se svých nohou dotknout jestli neblaznim. Ale byly opravdu teplé. Maminka se na mě za to naštěstí nezlobila a hřála mé nohy dál. Chtěla jsem se podělit o ten zázrak s Holim, ale ten někde na druhé straně planiny obouval boty. znovu jsem se do ní ponořila. a když po nějaké době znovu otevřela oči a vrátila se ve snaze zjistit jestli na mě Holi nečeká. Slezla jsem z mého místa v kořenech, do ledového sněhu, najít Holiho.
Nečekal. Byl do ní ponořený též. se zavřenýma očima s čelem v kůře. donesl mi ke stromu i mé boty s ponožkami, zasněžené.. uslyšel mě a probral se. moje nohy mrzly a štípaly. stále jsem měla svůj bílý kámen a chtěla jsem se o něj s Holim podělit a položit ho pod strom mezi mladé výhonky společně... Nečekala jsem, že z kabátu vytáhne svůj kámen :))) nezahodil :)))
Položila jsem svůj kámen a s naivním prosíkem šla zpátky na své místo, kde mě nohy tak hřály, místo toho abych si obula zpátky svoje boty.... Začaly znovu hřát a já se znovu a znovu nořila do maminky. Mámy.... troufaje jsem vyrušila Holiho, který ještě nepoložil svůj kámen. Našel jeho místo. a já vzala jeho ruku a položila na svou hřejivou nohu. Měl v ruce kousek teplého dřeva. Dotýkaly jsme se skrze něj. Propojovaly s naší Mámou, s naší Maminkou. Jsme jeden.

Unders - Syria
Andy Scott - Violence
Stimming - Der Schmelz
(David August Revision)
Luke Abbott - Brazil
Bedouin - Walk Away
Biosphere - Black Mesa
Ishome - Ken Tavr
Grizzly Bear - Sleeping Ute
(Nicolas Jaar Remix)
flavien berger - Léviathan
Feathered Sun - Ocean treew
Pavane - Plumes
Feathered Sun - Miraflores
Vessels - Vertical
Daniel Avery - Drone Logic
Isolée - Allowance
.

Další články


Kam dál