Duben 2017

příroda nesplodila něco nedokonalého

28. dubna 2017 v 19:47 2017bART
v pondělí jsme měli přednášku o konci světa zaměřenou na konec světa z kosmologického hlediska. Vždy když nějakou takovou přednášku absolvuji (fyzika, astronomie a především kosmologie) mám přemýšlivou, takovou tu povznášející. fyzika mě táhne. Hned mě nutí dát si vše do spojitosti s evoluční biologií. nutí mě to koukat na lidi jako na evoluční jednotky a ptát se PROČ. ono se prý hodně dobrých fyziků stává duchovními. a není se čemu divit. Je zvláštní jak vesmír funguje. a ještě zvláštnější je vznik života. vznik mnohobuněčných organismů. vznik něčeho, co dokáže samo myslet. cítít. učit se. milovat
nedávno jsme se bavili o možnosti, že vzpomínky a vědomosti jsou všude mezi námi. nejsou závislé jen na lidském hmotném mozku. nezaniknou s člověkem. jsou tu.

před chvílí jsem stála na zastávce, koukala na lidi, na baráky z betonu, stromy, na nebe, ptáky. Přemýšlela nad tím, jak každý individuálně přemýšlí a uvažuje o tom co vidí. Jak vnímání každého ovlivňuje (nejen) to co studuje.... a já vím, že moje škola si mě vybrala a já si vybrala ji. že by to ani jinak být nemohlo. Nedovedu si představit lepší základ. ... jsem ráda, za to co mě moje škola učí vidět. Nechtěla bych mít oči například psychologa.
Je to takové povznášející, přemýšlet nad tou vší existencí a podstatou.
Studovat něco tolik zaměřeného na člověka ve mě vyvolává lehké úzkosti. Nepřinese tolik uspokojení. Pomíjivý člověk. .... tohle je něco, co by sežralo příliš mnoho stránek internetového papíru,...



můj výšlap na Hády v podpatcích z minulého pátku. ... muselo být zvěčněno


co se týče názvu tohoto článku. je k zamyšlení. příroda opravdu funguje tak jak má a na té nejdokonalejší úrovni.
"ale" pokud je příroda opravdu tak dokonalá, jak mohla stvořit něco tak nedokonalého jako je člověk? (když se vezme v potaz to jak se chováme, myslíme, jak žijeme, jak interaujeme s prostředím, ...)

nemyslím si, že příroda stvořila něco nedokonalého. byli jsme jen svedeni a jsme sváděni z cesty. necháváme se chlácholit pozlátkem. necháme si krást duši... to je naše jediná nedokonalost. rádi propadáme pohodlí.

spousta lidských bytostí nikdy neprozře. alespoň ne v tomto životě.

blessing

18. dubna 2017 v 22:17 2017bART

minulé PONDĚLÍ
venku začíná první jarní bouřka. svítivá. dunící. dnes spím s otevřenými okny... tak moc mi v zimě chyběly. balada pro duši.
ten pocit před bouřkou. to ticho před bouřkou.

prší.

slast. nedokážu ji popsat. slastná slast.

líbí se mi, že dnešní den končí, tak jak začal. blessingem


Před školou jsem si přivstala a zašla na bazén. mezi osmou a devátou tu bývají akvabely.... nikdy jsem neviděla namakanější ženské a to co předvádějí ve vodě je něco neskutečného. baví mě je pozorovat... Dnes ráno do plovárny svítilo sluníčko, pryštělo vodou. bazén poloprázdný, voda hrála. doslova.... mají instaloválané repráky pod vodou. voda perfektně přenáší zvuk. občas často se až dávím vodou, jen abych z té pohádky nemusela vyplout na hladinu. Sluníčko, voda, enjoy the silence od depešáků. prasknout štěstím a krásou


začal a končí ten den nádherně. první jarní bouřkovatá bouřka




minulý ČTVRTEK
zrovna jedu z přednášky o '' stinných stránkách psychedelik''.Závěrečná diskuze stala za to. a co víc. konečně budu mít možnost s někým sdílet svoje sny. Moje míchání snů s realitou, které před pár lety vykrystalizovalo v OBE. Až dneska jsi sem stoprocentně jistá a nejjistejsi, že jsem tehdy své tělo opravdu opustila. V sále byli další dva lidi, kteří tím prošli /prochází. Je nás víc. Bylo uvolňující slyšet jen těch pár slov, že je to v pořádku, od někoho zasvěceného. O to víc, že šlo o psychiatra.... Ptala jsem se ho na ty svoje zážitky. Jak se k nim mam stavět. Mám radost, že s ním budu moci komunikovat a že mě může odkázat na někoho ještě zasvedcenejsiho. jsem z toho teď taková štěstím rozrušená.
Před pár lety jsem se svým sněním ze dne na den přestala ze strachu, že to asi není něco úplně normálního a zdravého. Teď budu mít možnost, se o tom pobavit s někým zasvěceným.... Já nevím, třeba je to opravdu špatně - to co se mi dělo. Ale třeba je to i něco, s čím se dá pracovat, korigovat a rozvíjet.... vau... dnes neusnu




toto ÚTERÝ
poslouchám mongoly. právě jsem podpálila svoje školní poznámky, úkoly. na psacím stole. v hlíně z mých milovaných kytiček. v listí z mých zelených krásek. svítí mi tu jen svíčka a doutnající světluška z vonné tyčinky od paji.
přemýšlela jsem a přemýšlím, proč mám pokoj plný hlíny a listí. zas a pořád. je to tu jak v pralese... vlastně to dělám už celá leta.... není to bordelářství ani špína. není to nic špatného.... svým způsobem mě to nějak těší. uklidňuje. vyrovnává.... zní to asi na blázinec. ale je to jen o konvencích.
o kráse.

nějak se mi teď asocioval výrok o. wilda.:

Lze odpustit člověku, když dělá něco užitečného, pokud se tomu neobdivuje.
Když dělá člověk něco neužitečného, lze ho omluvit jen tehdy, když se tomu nesmírně obdivuje.
Veškeré umění je zcela neužitečné.

obličej plný tišivého popela. protože prach jsi a v prach se obrátíš.

definitivní konec

9. dubna 2017 v 15:31 2017bART
Zrovna jsem si dopsala sen. Vlastně sny. A tak nějak mě trklo něco, co v hlavě mám, ale nenapadlo mě to pojmenovat. Sny nikdy nemají definitivní konec. Vždy končí otevřeně. vždycky můžou pokračovat, pokud by jsem spala dál. Dokonce ani v extrémním případu smrti nekončí. Vlastní smrti.... Kdykoliv jsem ve snu umírala. zasažena bleskem, zbraní prostřelenou hlavou nebo s rozdrcenou páteří umlácena kovovou tyčí. Nikdy jsem v tom snu nezažila úplný nejabsolutnější konec. Na příkladu vlastní smrti, nikdy nepřišel okamžik, kdy bych byla opravdu mrtvá.

dokonce mám teď i dejavu (ne poprvé). možná to byl sen, možná ne, možná je to jen v mě hlavě. ale fixované to mám jako sen (občas se mi vybaví. dlouhá leta). Kdy jsem umřela... Byla jsem jiný člověk, mám dojem že starší a snad i muž. ležím v nemocnici a kolem mě pár příbuzných. V jednu chvíli jsem se ocitla nad postelí, nad mrtvou samou sebou, vynesla se ke stropu a koukajíc na posmrkávající milující říkám něco v tom smyslu, že není třeba plakat.... byl v tom takový pocit, že nemůžu jít v klidu dál. nevím kam dál. to nebylo podstatné. všechno mělo být tak jak být mělo. jen mě nedalo tu nechávat někoho se slzami. nemohla jsem to udělat.

... nedokážu přesně říct, jestli to byl sen nebo ne. ale nosím si to v sobě.
v případě že, by to sen opravdu byl. tak také krásně demonstruje, že ani po prožití vlastní snové smrti sen stále nekončí.

je to k zamyšlení. něco na co nepřijdu hned teď a tady. něco co může být úplná hloupost... možná ne?
moc bych si o tom chtěla popovídat s někým dalším.
avšak, ... nikoho takového neznám.




Než se dnes zatáhlo, vylezla jsem na zahradu. Užít si toho jarního sluníčka, toho života venku. Krním mým věčným sezením nad učením. Rozkvetla nám třešeň. Tisíce a tisíce bílých květů. Stovky bzučících blanokřídlých. Včely, čmeláci, a spousty dalších potvor, které ani neumím pojmenovat. Seděla jsem na vrcholku toho stromu a poslouchala včelí orchestr do kterého prozpěvoval na střeše staré garáže kos a ptáci z širokého okolí. Jarní sluníčko. ... Do zahrady jsem si vzala skripta z molekuláry a Obraz Doriana Graye. Do voňavých větví se mnou však šel jen Wilde. ... Snažím se teď zaběhnout nový zvyk, a to nehnít jen nad učením ale,... alespoň na hodinku denně vypadnout do přírody, do trávy, mezi stromy a hmyzáky.
Včera moje potřeba po kráse vykrystalizovala v plán na útěk. někam mimo lidi, do přírody, idilicky alespoň na týden. Po zkouškovém budu mít po roce konečně chvíli čas existovat i trochu jinak, než jen nad skripty.
Vyhlídla jsem si hamak. Už jsem si vyhlídla i místo v mé milované třešni, kam ho pověsím.

Dnešní dny je čím dál víc lidí, co se nebojí zmizet, cestovat. Nějak si asociuji devatenácté století a tuláckou evropu. Dnes i romantismus Oscare. ...
Ale když vidím, co za lidi cestuje a jak se prezentují. Je to jako hon za pokladem a být králem. Člověk by čekal, že ho cestování naučí pokoře. Ale je tomu tak míň než jsem se naivně domnívala. Obletět toho co nejvíc, co nejvíc selfíček, spamovat sociální sítě chytrými radami, ideálně založit cestovatelský blog plných mouder vyvažovaných zlatem nebo rovnou youtube kanál. Moderní tuláctví se selfie tyčí a WiFi.
Když se bavím s lidmi nebo letmo pozoruji. Nemůžu se zbavit dojmu, že spousta lidí prostě jenom prchá. Prchá před sebou samými. Jako by za hranicemi měl být ráj, uznání, něco lepšího, vhodnějšího pro MĚ. lepší lidé?
... A přitom kolikrát neznají ani místo, kde žijí. "Humna".
Naše příroda je tak nádherná, úžasná. Ale pro někoho, kdo ji vidí z okna paneláku každý den, je obyčejná všední.
Všechno je na hovno, lidi jsou divný, prezident je kunda, nikdo mi nerozumí. Krabice.

Nikdy bych nedopustila to, že bych začala cestovat, dokud nebudu svým bohem teď a tady. Nikdy nebudu utíkat. před sebou samou.


Byla jsem včera smutná z toho, že mám kolem sebe tolik nádherné přírody, ale nikdy jsem ji opravdu nepoznala.

Říčky. Tolik studánek kolem.

Napravím to, lásko.