Únor 2018

Země je ze mě.

13. února 2018 v 3:38 2018bART
Země je ze mě.
A já jsem Slunce.
Bytost v samotě,
která nikdy není sama.

Po dvou měsících to přišlo. Nejsem máma. Jsem žena. V přípravách na jaro. Zima brzy skončí i přesto že pořádně nezačala.
Cítím jak to za ty dva měsíce mé tělo dohání. Dnes ráno jsem se cítila slabá, hlava se mi nechtěla přestat motat.
Ještě pořád jsem u Holiho.
vlastně... už zase jsem u Holiho. Avšak už jen posledních pár dní. Za pár dní začíná semestr. Hluboké oči plné pomněnek a pampelišek, někde za nimi poskakující šestiletý kluk. nikdy nevyroste. Miluji ho. Součást Rodiny. Součástí mého srdce.
Dnes po setmění, chvíli po západu slunce, jsem to cítila. Stáli jsme pod starým stromem na kopci s hlubokými kořeny. S nohami na boso, stojící na kořenech, zády se opírající o mohutný kmen Maminky. Čerstvý sníh padá. Přede mnou stojí Holi. chtěla jsem mu ukázat kouzlo Maminky, ale už měl obuté boty. Stojí přede mnou a v ruce kousek suché silnější větve, dotýká me se dlaněmi, zavřené oči. Cítím že já jsem Holi, že já jsem Maminka a že Maminka je Holi, že všichni jsme jeden, všichni jsme propojení. Cítili jsme to všichni tři. Cítila jsem jak se mi vhání slzy do očí a že ve mě hoří úsměv, štěstí. propojení. beze slov jsem k Holimu a Mámě posílala lásku, toliko vděčnou. A ta láska se mi vracela zpět. posílala jsem k Holimu skrze nás Nás. Kouzla existují. Bílé pohádkové vločky kolem holých prstů u nohou. Nezebal.

Trochu bezhlavě jsme se rozhodli vydat k jednomu starému hradu, nesedět jen doma. Asi půl hodiny autem... podle GPS jsme byli tři minuty od cíle,kdyz jsem uviděla kopec. Kolem byla spousta kopců, ale tenhle na mě už z dáli volal. cítila jsem to. ukázala jsem na něj. blížili jsme se k němu a já ho cítila čím dál víc. Řekla jsem Holimu, že tam chci, on to cítil. Když jsme projížděli kolem kopce, sjel z cesty a popojeli jsme kousek blíž :"Pokud půjdeme na kopec, nestihneme hrad". bylo zhruba pět hodin. Otočila jsem se na něj a zeptala jsem jak to vidí on. "Hrad". Řekla jsem ok, tak hrad. "A co říká tvoje bříško?"... Kopec... Poslechli jsme bříško, vylezli z auta a vydali se vzhůru. těsně u auta byla malá hrouda kamení. vybrala jsem jeden pro sebe a jeden pro Holiho. Jeho byl těžší a měl v sobě něco jako fosilii. přinesla jsem mu jeho kámen. a řekla mu, že je položíme na vrcholu na místě které ucítíme. nevím jestli mě rozuměl. po chvíli jsem jeho kámen neviděla....
čím výš jsme byli, tím víc jsem kopec cítila, tím víc mě hnal, táhl a vábil k vrcholu. Šla jsem s náskokem, cítila, že potřebuji prostor. Bylo těsně před soumrakem, když jsme se dostali z lesní pesinky na pláň, kterou se až k vrcholu klikatila cestička. Pohádková. z této planiny začalo být vidět do krajiny. to mě ještě více hnalo do kopce. Mraky prosakovalo slunce, které pomalu mizelo za jednou z hor,ktera pod vší tou slunečnou září vypadala jako sopka v erupci. ozářené mraky se linuly jako kouř a slunce do tváří hnalo poslední rudé paprsky. Cítila jsem, chtěla jsem, začala utíkat po cestičce vzhůru ve snaze zastihnout ten vulkán. Předbehnout jej.
Vulkán jsem nepředběhla. Nepovedlo se mi slunce vytáhnout výše nad jeho obzor, když jsem dosáhla vrcholu kopce. Byla tu planinka, pár keřů a jeden velký starý strom. Místo pro čarodějnice a oslavy úplňků. Stála jsem s upřeným pohledem na utichajici vulkán a na celou krajinu, mraky a víry v nich, které odrážely rudé slunce. Dechberoucí. Trvalo mi než se můj vlastní dech uklidnil. Cítila jsem slzy v očích. horoucí tělo od běhu. a tu neskutečnou krásu která tančila kolem mě a skrze mě.
Holi stal kousek ode mne. všimla jsem si, že se zouvá. Moje boty i s ponožkami byly dole dříve než ty jeho. nechala jsem je za sebou. mezi prsty cítila hebký studený únorový trávník. cítila jsem kopec. cítila ho. slunce mizelo, rudá před námi utíkala. obešla jsem planinku a zastavila se u výhledu na vesničku. kolem ní byly rudé fleky ze zbytků oblaky prosakujiciho slunce. barvy. byl tu velký lávový kámen. bosíma nohama jsem cítila, že je to kámen, co hřeje i v zimě. byl to kámen, který si nosil v sobě stále kus žáru. slunce mizelo a já přistoupila ke stromu. pozdravila jej. pohladila. obešla. zády se položila na kmen a své zmrzlé nohy opřela o kořeny. rukama jej objimala a cítila ji. na větvi přede mnou bylo cosi jako rudá jehněda. možná to byl jen kus látky, ale já viděla jehnědu, přímo před sebou a rudou jako já.... Obrátila jsem hlavu vzhůru do spleti větví života a cítila jsem být součástí. Prostě jen byla a cítila ji.... Najednou jsem ucítila jak moje nohy začínají hřát. Moje chodidla, ač byla úplně obnažená, na sobě zimní bundu, hunatou šálu a svetr,.. tak začala hřát natolik, že se stala nejteplejší části mého tělo. Cítila jsem to a beze slov k Mamince mluvila "tvoje kořeny zahřívají moje malé kořínky". S vděkem a štěstím jsem tím poslala Děkuji. Stále s tváří koukající do koruny. ve chvíli kdy jsem vyslovila, cítila, Dík za tento dar, který mi byl dán, tak v tu stejnou vteřinu ustalo to všudypřítomné hrobové ticho, větvemi zašustilo a do tváří mi začaly padat první sněhové vločky.

Sníh pršel a když jsem tvář odvrátila od koruny kopec byl obarven do bíla. Kolem mých nohou jen bílo. ale nohy hřaly. Maminka mě stále zahřívala. Trochu jsem se styděla, že jsme to udělala, ale musela jsem se svých nohou dotknout jestli neblaznim. Ale byly opravdu teplé. Maminka se na mě za to naštěstí nezlobila a hřála mé nohy dál. Chtěla jsem se podělit o ten zázrak s Holim, ale ten někde na druhé straně planiny obouval boty. znovu jsem se do ní ponořila. a když po nějaké době znovu otevřela oči a vrátila se ve snaze zjistit jestli na mě Holi nečeká. Slezla jsem z mého místa v kořenech, do ledového sněhu, najít Holiho.
Nečekal. Byl do ní ponořený též. se zavřenýma očima s čelem v kůře. donesl mi ke stromu i mé boty s ponožkami, zasněžené.. uslyšel mě a probral se. moje nohy mrzly a štípaly. stále jsem měla svůj bílý kámen a chtěla jsem se o něj s Holim podělit a položit ho pod strom mezi mladé výhonky společně... Nečekala jsem, že z kabátu vytáhne svůj kámen :))) nezahodil :)))
Položila jsem svůj kámen a s naivním prosíkem šla zpátky na své místo, kde mě nohy tak hřály, místo toho abych si obula zpátky svoje boty.... Začaly znovu hřát a já se znovu a znovu nořila do maminky. Mámy.... troufaje jsem vyrušila Holiho, který ještě nepoložil svůj kámen. Našel jeho místo. a já vzala jeho ruku a položila na svou hřejivou nohu. Měl v ruce kousek teplého dřeva. Dotýkaly jsme se skrze něj. Propojovaly s naší Mámou, s naší Maminkou. Jsme jeden.

Unders - Syria
Andy Scott - Violence
Stimming - Der Schmelz
(David August Revision)
Luke Abbott - Brazil
Bedouin - Walk Away
Biosphere - Black Mesa
Ishome - Ken Tavr
Grizzly Bear - Sleeping Ute
(Nicolas Jaar Remix)
flavien berger - Léviathan
Feathered Sun - Ocean treew
Pavane - Plumes
Feathered Sun - Miraflores
Vessels - Vertical
Daniel Avery - Drone Logic
Isolée - Allowance
.