Březen 2018

musíš běžet, proto aby jsi mohl zůstat stát.

30. března 2018 v 8:34 2018bART
sedím ve flixbusu. směr Liberec. za Markem. za Láskou.
Přemýšlím o topolovém lesu (Pando) kdesi v Utahu. Les starý osmdesát tisíc let, ležící na více jak čtyřiceti hektarech. Kdysi před osmdesáti tisíci lety tu vyrostla pramatka všech těch stromů. A z jejího kmene a kořenů rostly stromy nové a nové, až vznikl tenhle mohutný les. Každý strom je klonem své matky, mají totožný genetický materiál. jsou to "jednovaječná tisícerčata". Je to jeden propojený organismus.
Ač je každý strom kopií kopie, je unikátní, žádný není stejný, žádný nemá stejně poskládané větve, listí, či jejich počet. není "sériové výroby ". Každý tenhle nový strom je jedinečný. i přesto že je klonem své matky.i přesto, že je matkou sám. jsou jeden.
stromy nepřemýšlí. kdo jsou, co tu dělají, jaký je jejich účel, blabla, Prostě jen jsou. čisté bytí bez já.
i přesto, že se jedná prakticky o jeden organismus, jsou jeden "víc" než jiné (nejen) stromy. nedá mi to vnímat každý nový výmladek, co sílí do nového mohutného kmene, za lehkou individualitu. (tak jak jen strom individuální může být. lehký nádech individuality. něco co je cítit z každého stromu. jak tu jednotu, tak i nějakou individuální energii. prolínající se.

chtěla bych zažít tento les. cítit ho.

možná hloupé rozjímání. možná. možná. nezáleží. možná je to jen něco, co teď cítím, co mi dělá radost. zasnění. hřeje.

tři hodiny spánku. Ventolin. včera mě tři slečny řekly, že jsem nádherná. měla jsem radost... ale nebyla to radost ega z toho, že bych fyzicky zaujala... má radost vzešla z radosti někoho jiného, kdo měl potřebu za mnou jako cizinec přijít a říct mi do očí, že jsem nádherná. někoho ten (můj) úsměv tak zahřál, že měl potřebu sdílet se. a radost z radosti něčí radosti se tímto sdílením oboustranně znásobila.

Rozjímání. Možná nesmyslné. první slova, co mě napadají. nechci tvořit a předhazovat pravdy. něco teď a tady cítím. a možná tomu bude za hodinu jinak.
Milovat.
Cestovat.


Thom Yorke - Hearing Damage

Radiohead - Daydreaming

"V Českých Budějovicích by chtěl žít každý… kromě mě teda,"
Karel Infeld Prácheňský

Lowmoe - České Budějovice 1987

Změna oboru

23. března 2018 v 19:58 2018bART
Nepomáhá nic
... a tak zkouším tebe.

Prokrastinace vrcholí.
Mám oholenou jen jednu nohu. Přede mnou nekonečné paleočtivo. Zaspamovaný email vedoucím práce.
Místo čtení souvislých vět pozoruji nepovedené umění. Opakující se obrazy složené z podivných značek. Opakující se, opakující se.

Nemám čisté sny. Přejídám se. a krevním řečištěm mi, namísto krve, proudí matcha laté s guaranou.
Vyvrcholeno úterním panickým záchvatem.



Dny s křikem tonou v oceánu věků. Nechápu se. Proč se ve mě děje to, co se děje. Proč se nechám ovládat myšlenkami. Proč moje myšlenky nepracují pro mne. Proč mne tělo přestává poslouchat. Proč tohle dopouštím. Proč se nechám spolknout vlnou namísto, abych ji elegantně sjela na hřbetech delfínů.


Nabývám přesvědčení, že na Mgr. definitivně přestupuji na obor Hippie.


Může to znít jako útěk. Zbabělé prchání.
Ale, tak mě tak napadá, co to vůbec znamená přestoupit na obor Hippie.
Znamená to podat si přihlášku na navazující studium zoologie, dokončit bakalářku, obhájit a odstátnicovat.
Je to něco, co cítím.
A to že to není zadarmo neznamená, že se toho hned vzdám a uteču.
Přestoupit na obor Hippie znamená dělat to, co cítím a užít si to. (tak jak tomu bylo vlastně doposud). A tím vším je i ta věčně proklínaná bakalářka.
Jen si hold magisterské studium o rok protáhnu, pěkně ho rozložím, protančím a oslavím, jako příchod jara, jako život.


Ale obejmutí by se občas hodilo... dlouhé. tiché. takové, při kterém usnu a poslintám milované oběti rameno.

Polo & Pan - Plage isolée (Soleil couchant)


Tohle je o Tobe. O Tvých očích na Ozoře, když vycházelo slunce
Mark Farina - Dream Machine


trocha...
... pralesa
Peia - Blessed we are
.-.

Mantra a Jaro

11. března 2018 v 20:13 2018bART
Vlasy se mi vlní a voní po bylinkách.
Ptáci dnes v podvečer tak krásně zpívali. Jarně. Člověk se při všem tom zpěvu, jemuž kdesi na špičce stromu vévodil kosák, rozplývá a jihne. Kosák. Jarně naladěný. Připravený na jaro. A jaro volající.
Oni moc dobře ví, kdy jaro přichází a ze všech ptáků to vykřičí do světa nejhoroucněji.

A tak s dneškem vím, že je Jaro :))
Je tu :)
A pomale prostupuje tělem. Brzy proroste kostmi.


Umírám nad bakalářkou, nemoc konečně odchází, koukám na hypnotizující Oko Sahary a poslouchám Moravanku. Do bakalářky jsem vypsala poděkování mé nové osobní mantře" Sračka". Snad se vyjasní a přestanu bloudit v pěnovci a zarůstat travertinem.

ZUCKERFREI
Konečně jsem se zbavila zvislosti na cukru.
A.
Už to tak vypadá.
Že
je
ze
vegetarián.



Caribou - Melody Day (Four Tet Remix)
Caribou - Odessa
Savages - You're My Chocolate




Přítomný okamžik

7. března 2018 v 12:26 2018bART
Teď a Tady. neexistuje minulost, neexistuje budoucnost. Beze strachu. Smrt si příjde pro každého.

Oslava smrti.
Smrt jako bohyně.
Jsme božství.


Poslední dny se mnou chodil Osho a navracel mě do minulosti. Do dnů prosince 2009. Né že by to měl v plánu.
Nemluvil o sebevraždách. Ale o stavech vědomí, kdy se mi jako analogie asociovaly moje dny před tím, než jsem se pokusila zabít. Ono se to může zdát na první pohled absurdní.
Mluvil o osvobozujícím překročení identifikace a o přítomnosti.
Když jsem věděla, že se to stane. Všechno ze mě spadlo. Všechno oděšlo. Odešel strach z čehokoli (kdyby na mě vysypali kýbl jedovatých štírů, usměju se a s klidným dechem je pozoruji). Byla jsem všechno a nic. Nebylo tu vymezené "já". Pozorovatelem. Odevzdaná všemu co příjde. Byla jsem svědkem těch nejpřítomnějších okamžiků. Prostě jsem byla. teď a tady. budoucnost neexistovala. smrt byla nevyhnutelná, za rohem. nebylo nic z čeho bych měla mít strach, nebyla budoucnost.

Tento stav mi otevřel svět. vnímání. Byl to pocit naprosté přítomnosti. Všechno bylo tak intezvní. Mohla jsem všechno. Nic co "bude" nemělo smysl a to mi přineslo obrovský pocit svodody a volnosti. Tváří v tvář realitě. tento stav mi otevřel svět, avšak jen do té míry jak jen člověku v depresích může. - bez všech těch radostí, pocitů štěstí, Lásky. extáze. protože tehdy jsem nebyla schopna cítit, vnímat, jídlo bylo prach, moje vnitřní senzoricka/smyslová/pocitová škála byla tak úzká. Ale i přesto, jak bylo, to co jsem mohla cítit, v tak úzkém rozmezí, mohla jsem "naplno" ochutnat něco, co né každý během života zažije. Ten velmi intenzivní přítomný okamžik bez budoucnosti a tedy i beze strachu

ten okamžik, co boří zábrany, co otevírá duši, co produkuje čirou Lásku. protože my jsme láska....
Samozřejmě tehdy jsem lásku necítíla...Ale vědomí brzké smrti mi otevřelo obzory. Zbavilo mě strachu.

Jako člověk v depresi, jsem se mohla na kratičký okamžik stát "královnou města", ochutnat toto vědomí.

Jako bytost Lásky, už není žádné ohraničení jako "královna města"... je to něco daleko přesahujícího, co se mi nechce pojmenovávat (nepřichází ke mně slova, možná jsou zbytečná,. určitě neexistují) . prostě to je a přesahuje to dal jak k hranicím města nebo k nejposlednějším vodopádům na opačném konci planety. přesahuje to ještě dál. nejsou tu omezení a už to není jen ochutnávání vědomí. být. všechno a vším. propojení

dnes cítím, jak blízko jsem byla jednotě. Ale tuto jednotu jsem plně neviděla a nepocítila. Nebyla ve mě láska .

Cítím vděčnost za to, že jsem si mohl projít depresemi. Že jsem mohla zažít život na téhle úzké škále bytí. díky tomu jsem ještě šťastnější. když vím, co všechno mám, co můžu prožívat, vnímat, cítit...
a tohle není konečná. jsem na cestě. ... vím, že nikdy nedojdu cíle, k posledním dvěřím.
vždycky budou nějaké další dveře, které se dají ještě otevřít a které mi ukážou něco, "o čem se mi ani nesnilo".




nevidět budoucnost.

také jsem si nemohla nevzpomenout na můj sen o střelné zbrani jejíž kulka mi proletěla hlavou a já ve snu umírala... tuhle tu imaginární zbraň jsem si přinesla i do "běžného" života. a v období depresí a postedepresí mi přinášela do duše ten samý klid, jako když jsem umírala ve snu. přijetí. meditace. klid.... byla mými prášky.
Byla meditací.
Ono se to může zdát lehce bizardní. Ale to jen díky představě obrazu zbraně. Tenhle obraz zbraně - nebyla nebezpečná, nestřílela náboje, které by měly za úkol zabít. Udělat z člověka/zvířete jen kus mrtvého masa. Je to jen obraz, nedůležitý obraz, který ke mně přišel a přinesl mi meditaci. Přinesl mi pomoc. Pomohl mě vstát a učit se znovu chodit. Základům chůze, ale pak už jsem musela jít sama.


Jaja - Chan Chara
Nicola Cruz - Invocacion
Nicola Cruz - Espìritu de Protección